Mediální vzdělávání může být podceňováno, přehlíženo i haněno. Ukazuje se však, nakolik má smysl nikoliv výhradně pro seniory, ale právě pro studenty základních a středních škol.
V kontextu nejrůznějších učebních i společenských obtíží slýcháme o pozůstatcích covidu spojeného s omezením setkávání, mimo jiné ve školách. Studenti na něj měli být, jako digitální nomádi, připraveni ze všech nejvíce. Bohužel nebyli a ani být nemohli. Dnes sčítáme důsledky našeho chybného úsudku.
Doktor Tomáš Koblížek nabídl studentům v rámci týdne mediálního vzdělávání přednášku, jejíž velkou předností byla její vizuální poutavost. Zaměřoval se v ní, podobně jako ve svém výzkumu na Akademii věd ČR na hate speech, dezinformace, propagandu, cenzuru a svobodu slova nebo pobuřující umělecká díla.
Výzvou mu byly otázky jako například: „Lze hate speech omezovat, a přitom zachovat ideál svobody slova? Je třeba lpět na svobodě slova, pokud slouží jako krycí štít pro nenávistné projevy?“ Navzdory jistému černo-bílému schématu zaujal studenty i vyučující poutavým přednesem i vysokou přidanou hodnotou v podobě badatelské úrovně, s níž se tématu na Filosofickém ústavu AV ČR odborně věnuje.
