Víkendový seminář Kamenů zmizelých v Hartmanicích
Osazení nových kamenů zmizelých se kvapem blíží (bude již 19.10.), a tak ani v projektu zapojení studenti nezahálejí. Protože jsme se dokázali vzdát lákavé vidiny pivních slavností, strávili jsme první zářijový víkend vskutku netradičně. Přesto však velmi přínosně. Za doprovodu pánů učitelů Jakuba Cenka z gymnázia a Martina Chovance ze zemědělské školy jsme v pátek 2. září vyrazili do šumavských Hartmanic.
Zde na nás čekal přívětivý horský penzion, v jehož pohodlných útrobách jsme se mohli ještě téhož večera ponořit do bádání o nelehkých osudech obětí holokaustu. Po práci s archivními fotografiemi doprovázenou komentováním jejich dobového kontextu následovalo promítání snímku Poslední cyklista. Vskutku působivého televizního filmu, který však při svém uvedení před osmi lety zcela zapadnul.
Druhého dne zrána jsme se vydali do objektu, kvůli kterému jsme právě v Hartmanicích vůbec ocitli. Do zdejší horské synagogy. Ta je svým způsobem unikátní. Jednak díky relativní zachovalosti a poctivě provedené renovaci, druhak tím, že jde o nejvýše položenou stavbu svého druhu v Čechách. Předválečná komunita Židů na Šumavě se totiž vymykala jejich jinak spíše městskému zázemí. V interaktivních expozicích jsme se mohli seznámit s jejich válečnými osudy, povětšinou tragickými. Konkrétně do Hartmanic se po válce z dříve početné komunity nevrátil už vůbec nikdo…
Nastupující komunistický režim se pak s oblastí také nemazlil, což připomínala výstava o zaniklých šumavských osadách. A rovněž informační panely věnované železné oponě a přísně střeženému neprostupnému příhraničnímu pásmu, které v těchto končinách leželo po dobu více než 40ti let.
Po výtečném obědě v lokální restauraci Nad lípou jsme se setkali s předním českým didaktikem šoa Peterem Sokolem z Prahy. Ten nás v průběhu odpoledne a podvečera provedl třemi autorskými aktivitami, během kterých jsme nejprve analyzovali identitu českých Židů (a uvědomovali si zároveň, jakou identitu vlastně máme my sami). Následně jsme na základě archivních dokumentů zkoumali přeshraniční situaci mezi druhou republikou a německou říší v konkrétní lokalitě a vytvářeli návrh informační tabule, která by tam mohla být umístěna. Na závěr jsme si vyzkoušeli, jaké to bylo pociťovat Norimberské zákony na vlastní kůži. Jsem moc rád, že jsem si to vše mohl vyzkoušet, ale také, že aktivity tohoto typu už bývají i nás čas od času zařazovány do výuky dějepisu. A to je jedině dobře.
Díky pobytu v Hartmanicích jsme si opět rozšířili obzory v tomto nelehkém tématu, o kterém je však nesmírně důležité pořád hovořit, aby se nezapomnělo. Jako bonus jsme se také během tohoto víkendu lépe poznali mezi jednotlivými středními školami. Rádi bychom si proto seminář někdy zopakovali, mohl by ovšem být i pro širší okruh zájemců.
Martin Větrovský (8.O)
